Zelená vlna

Radiokomunikační technika používaná armádou, bezpečnostními a zpravodajskými složkami na území Československa v letech 1939-1989

"X-Uhr" a radionavigační systémy bombardérů Luftwaffe

Před několika lety se mi podařilo získat do sbírky letecký přístroj, který se moc často nevidí. Jedná se o časovač E.Re.F. alias X-Uhr "Bombenabwurfautomat". O smyslu jeho existence nejlépe vypovídá následující článek od OK1LV, který zde publikuji s laskavým svolením autora.

V srpnu 1939 odstartovala z frankfurtské základny obří vzducholoď LZ 130 Graf Zeppelin a pokračovala v letu k pobřeží Anglie. V luxusních kabinách obsluhoval tým spojovacích specialistů radiokomunikační přijímače prvního létajícího pracoviště elektronického průzkumu. Šlo o cílenou akci, která měla zjistit kmitočty britských radarů, komunikační a navigační frekvence pro potřeby zpravodajců německé Luftwaffe. Němci se soustředili na radiové spektrum nad 100 MHz. To byla oblast, kterou používaly první německé radary, a předpokládali, že britské budou fungovat na stejných kmitočtech. V tomto rozsahu nenašli specialisté pulzní signál radaru, ale spoustu vysílání nových VKV stanic pro Královské letectvo. Prohledali i kmitočty 20-50 MHz, které první britské radary používaly. Sice nějaké pulzní signály zaznamenali, ale ty považovali za vysílání ionosférické sondáže. To, že přehlédli signály anglických radarů bylo chybou, jejich přijímače nebyly vybaveny k tomuto účelu a právě se začínali učit radioelektronickému zpravodajství.

            O rok později v roce 1940 vzlétl dvoumotorový Avro Anson britské RAF za tmy nad východní Anglii. Na jeho palubě radiový operátor prohledával éter. Ve sluchátkách zachytil řadu teček a čárek  Morseovy abecedy. Za letu se najednou značky slily v souvislý tón, který se později proměnil na čárky a identifikoval druhý radiový maják s obdobným signálem. Ve srovnání s elektronickými informacemi Zeppelinu zjistila posádka Ansonu hodnotné informace - dva radiové paprsky vysílané z Německa, protínající se nad leteckou továrnou v Derby. Radiové signály patřily systému pro bombardování naslepo od firmy Telefunken. Pojmenovali ho „KNICKEBEIN“ (Zlomená noha). Využíval dvou paprsků - jeden označoval přibližovací dráhu a druhý ho křížil v místě vypuštění pum. Měl dvě výhody. Za prvé zařízení pracovalo na stejných frekvencích 30, 30.5 a 33.3 MHz - jako letištní přibližovací systémy Lorenz, které měly zabudovány všechny německé bombardéry. Díky tomu mohly přijímat signály Knickebeinu a nebylo nutné do nich budovat další přístroje. Druhou výhodou bylo, že posádky zvyklé využívat přibližovací systém mohly Knickebein používat bez dalšího školení a výcviku.

            Anténní systém pozemního vysílače Knickebein tvořily konstrukce vysoké 30,5 m a 96 m široké. Celé zařízení bylo uloženo na železničním podvozku a mohlo se pohybovat po kruhových kolejích s přesným nasměrováním na vzdálený cíl útoku. Dosah zařízení závisel na výšce letadla. Bombardér letící ve výšce 6000 m mohl signál přijímat na vzdálenost 435 km. Šířka paprsku byla třetinou úhlového stupně, což poskytovalo přesnost navedení 1600 m ve vzdálenosti 300 km. Do roku 1939 vybudovala Luftwaffe tři vysílače pokrývající cíle v Anglii a západní Evropě. Jeden se nacházel u holandských hranic v Kleve, druhý ve Stolbergu a třetí na jihozápadě v Loerrachu. Na obsazeném území vybudovali později zařízení v Holandsku a severní Francii v rámci útoku na Velkou Británii.

            Přesnější prostředek pro navigaci vyvinula společnost Lorenz pro přistání za nulové viditelnosti. Ten umožňoval pilotům nalézt letiště za ztížených meteorologických podmínek. Využíval dva vedle sebe vysílané paprsky, které určovaly přibližovací dráhu 50 km od letiště. V levém paprsku byly vysílány tečky a v pravém čárky. Když se signály překryly pilot uslyšel souvislý tón, který směroval k vysílači umístěném v ose dráhy. Tento prostředek používaly civilní aerolinky i vojenské letectvo některých zemí. V Německu jej specialisté upravili pro bombardování v noci, nebo za špatného počasí. Byl pojmenován „X-GERÄT“ (Zařízení X) a využíval šesti paprsků. Cestu k cíli určovaly tři paprsky, jeden hrubý a dva jemné, vysílané na různých kmitočtech, přičemž všechny směřovaly k cíli. Další tři protínaly přístupové paprsky ve třech bodech, kde poslední vyznačoval shoz pum. Kmitočty X-Gerätu byly mezi 66,5-75 MHz. Když bombardér proletěl druhým příčným paprskem, zmáčkl navigátor tlačítko speciálních hodin (tzv. X-Uhr) v podobě stopek spouštějících jednu ručičku. Když se letoun dostal 5 km k cíli, proletěl třetím a posledním příčným paprskem. Uslyšel-li trvalý tón tohoto paprsku, stiskl tlačítko podruhé. Otáčející se ručička se zastavila a druhá se začala otáčet, aby tu první doběhla. Když se obě ručičky překryly, sepnul se elektrický kontakt a bomby se uvolnily. Luftwaffe zřídila specielní letecký útvar pro užití a obsluhu X-Gerätu, letecký zpravodajský oddíl č.100 se základnou poblíž Dessau, který byl vybaven Junkersy Ju-52 a Heinkely He-111. Důmyslné zařízení představovalo vážnou hrozbu při nočních náletech. Na britské straně byl pověřen úkolem nalézt vhodná protiopatření, která by ochromila německé naváděcí paprsky Ústav pro výzkum telekomunikací (TRE). Spolu s malým týmem začali pracovat na vývoji rušiček pro Knickebein. Nejprve bylo využito několik sad pro diatermii, které byly předělány na jiskrové vysílače a na kmitočtech Knickebeinu vysílaly rušivou směs signálů. Užitečným zdrojem obsluh rušiček byli radioamatéři RSGB (Radio Society of Great Britain). Inženýři na Ministerstvu pošt vymysleli chytrý přístroj známý jako masking beacon (maskovací maják signálu), neboli "MEACON". Zařízení tvořily přijímač a vysílač umístěné 19,3 km od sebe. Přijímač byl připojen  ke směrové anténě namířené na maják, který měl rušit. Zachycený signál se zesílil a kabelem poslal do vysílače Meaconu, ten jej vysílal jako přesnou repliku signálu německého majáku se stejnou morseovou identifikací a 5-ti vteřinovým tónem. K rušení Knickebeinu se dále používalo rušiček pod kódovým názvem "ASPIRIN". Ty vysílaly morseovkou čárky na kmitočtech, které nebyly synchronizované, ale na nepřátelský signál namodulované. Když pilot uslyšel čárky stočil letadlo do požadovaného směru. Ale tam, kde měl být souvislý tón pořád slyšel čárky a letoun stáčel dál ze správného směru. Tam, kde měly být slyšitelné tečky, byla naopak směs teček a čárek, nedávající souvislý tón vedoucí k cíli. V říjnu 1940 200 mužů a žen obsluhovalo patnáct zařízení Aspirin, které rušily Knickebein.

          V listopadu 1940 britská odposlechová služba RAF zaznamenala neznámé signály v pásmu 42-48 MHz, kterým přiřadila kódové označení "BENITO". Jednalo se o nový německý systém "Y-GERÄT" používjící jeden paprsek tvořený 180 směrovými signály za minutu nasměrovanými na cíl. Poloha paprsku byla určována analyzátorem na palubě letounu. Pozemní stanice vysílala ještě jeden zvláštní signál, který umožňoval určovat vzdálenost od pozemního vysílače. Letadlo tyto signály zachytilo a vyslalo je na jiném kmitočtu. Pozemní stanice pak určila vzdálenost. Když se letadlo dostalo do předem vypočítaného bodu pro uvolnění pum, pozemní stanice vyslala signál pro shoz. Britské rušičky pro Y-Gerät nesly označní "DOMINO" a rušili každý signál zvlášť. Využíval přijímací stanici umístěnou v Highgate a vysloužilý televizní vysílač BBC v Alexandra Palace severně od Londýna. Přijímač zachytil signál pro měření vzdálenosti vysílaný letadlem a předal ho do Alexandra Palace, kde ho výkonný vysílač vrátil německé pozemní stanici jako "ozvěnu". Ta pak vydala špatný údaj o vzdálenosti. První Domino se objevilo v únoru 1941 a následovalo další z Beacon Hillu u Salisbury. I když rušení Knickebeinu a X-Gerätu bylo méně účinné než se v té době věřilo, stačilo k tomu i slabé rušení, které překrylo jeho signál a to odradilo posádky Luftwaffe k použití naváděcích signálů při nočním bombardování Anglie.

KNICKEBEIN  (používané frekvence v rozsahu 42.1-47.9 MHz)

Umístění stanic pracujících v systému:

K1 Norsko Klepp (na jih od Stavangeru)
K2 Německo Bredstedt (Stollberg) K03 Nizozemsko Huisduinen / Julianadorp
K4 Německo Kleve (Klever Berg
K5 Nizozemsko Bergen op Zoom
K6 Francie Mont Violette (Nord-Pas-de-Calais)
K7 Francie Greny (Haute-Normandie)
K8 Francie Mont Pinçon (Normandie)
K9 Francie Beaumont-Haagu (Normandie)
K10 Francie Sortosville-en-Beaumont (Normandie)
K11 Francie St-Fiacre (Bretagne)
K12 Německo 8 km east of Lörrach 8 km východně od Lörrach
K13 Itálie Noto (Sicily) Noto (Sicílie)

X-GERÄT  (používané frekvence v rozsahu: 66.5-75 MHz)

Umístění stanic pracujících v systému:

X1 Kód "Donau" v Julianadorp (Nizozemsko)
X2 Kód "Rhein" v Griz Nez (Francie)
X3 Kód "Oder" "Odry" v Griz Nez (Francie)
X4 Kód "Elbe" "Labe" v Griz Nez (Francie)
X5 Kód "Weser" v Cap de la Haque (Francie)
X6 Kód "Spree" v Cap de la Haque (Francie)
X7 Kód "Isar" v Sud Morlaix (Francie)
X8 Kód ??? v La Feuillée (Francie)

Y-GERÄT  (používané frekvence v rozsahu: 42-48 MHz)

Umístění stanic pracujících v systému:

Y1 Kód "Berta" v Cassel (Francie)
Y2 Kód "Gustav" v Boursin (Francie)
Y3 Kód "Cicero" v Conterville (Francie)
Y4 Kód "Dora" v St-Martin-aux-Buneaux (Francie)
Y5 Kód "Anton" v Jobourg (Francie)
Y6 Kód "Emil" v Morlaix (Francie)
Y7 Kód ??? v Cap de la Haque (Francie)
Y8 Kód "Friedrich" v La Feuillée (Francie)
Y9 Kód ??? v Aumale (Francie)

OK1LV

Další informace o umístění německých stanic radiotechnického průzkumu, výstrahy a navigace naleznete zde: geschichtspuren.de

 

Kontaktní e-mail:

signal@zelenavlna.com

 

 

Znak Československé samostatné obrněné brigády (ČSOB)