Zelená vlna

Radiokomunikační technika používaná armádou, bezpečnostními a zpravodajskými složkami na území Československa v letech 1939-1989

"RADIOMAJÁK" Radiosignalizační systém civilní obrany

V roce 1969 vyvinul národní podnik TESLA Pardubice na základě požadavku štábu CO MV ČSSR systém "MAJÁK", určený pro vyhledávání přeživších osob v úkrytech se zavalenými přístupovými cestami. Koncem 80tých let byl systém modernizován pod označením "RADIOMAJÁK" (RM).

„Za předpokladu napadení našeho území zbraněmi hromadného ničení (ZHN), bude docházet k těžké destrukci  městské zástavby. Pak bude obtížné a prakticky nemožné rychle se orientovat v mnohotvárných troskách zástavby pomocí význačných objektů na základě kterých by se mohly určovat místa nouzových výlezů, popřípadě vchodů do zasypaných úkrytů s žijícím obyvatelstvem.“

Podobný scénář, který popisuje návod k obsluze soupravy RM, nebyl bohužel v letech studené války vůbec nereálný. Mnoho z čtenářů si jistě pamatuje hodiny branné výchovy a vážné tváře jinak usměvavých soudružek učitelek, které dětem v 5. třídě vysvětlovaly, jak ve zdraví přežít zásah jejich školy americkou raketou MGM-31C Pershing II. Právě tato raketa s doletem 740 km a nesoucí termonukleární hlavici odpovídající 400 kilotunám TNT, tedy přibližně 25x silnější než Hirošimský Little Boy, byla v polovině 80tých let v Československu mediálním zaklínadlem. Od roku 1983 byly Pershingy rozmístěny na amerických základnách v NSR jako odpověď na sovětské rakety SS-20 s podobným taktickým určením. Protiatomové kryty se od 50tých let budovaly všude tam, kde se předpokládal jaderný úder. Především u velkých podniků, úředních a armádních objektů, dopravních uzlů i v blízkosti nově stavěných panelových sídlišť. Kapacita krytů samozřejmě nemohla být dostatečná pro ukrytí veškerého obyvatelstva v jejich okolí, a proto nebylo rozmístění těchto staveb veřejně známo a vstupy do některých z nich byly maskovány. Ti kteří věděli kam běžet, byli rychlejší než druzí (kteří věděli také) a následné zemětřesení přežili, měli mít později  možnost seznámit se se svou poslední nadějí - soupravou vysílače RM.

„Vysílač instalují zavalené osoby po zjištění, že se nemohou z úkrytu vyprostit. Vysílací anténu umisťují pokud možno v nouzových výlezech z krytu, nebo přímo v prostoru krytu. Vysílač vysílá signál ve formě teček a čárek tvořících jednoduchý kód. Tento kód umožňuje průzkumným a záchranným jednotkám odlišit signál vysílače od rušení a dále informuje o případném skupinovém nasazení vysílačů. Kód těchto signálů nemohou obsluhy vysílačů ovlivnit, je volen při vybavování krytů vysílači RM, stejně jako je zvolen vysílací výkon a tedy dosah vysílače. Napájení vysílače je řešeno pomocí ručního generátoru, nebo připojením na 12V akumulátor z výbavy krytu“ (návod k obsluze).

Velmi nízký pracovní kmitočet vysílače (96 kHz) byl zvolen proto, že se elektromagnetický signál v pásmu dlouhých vln šíří z podzemí výrazně lépe, než signály na vyšších kmitočtech. Pásmo dlouhých vln je využíváno mimo jiné i pro komunikaci ponorek s pozemními stanicemi.

 

Kontaktní e-mail:

signal@zelenavlna.com

 

 

Znak Československé samostatné obrněné brigády (ČSOB)