Simplexní VKV, nebo též „N-VKV“ systém byl vyvinut jako moderní systém spojení složek MV n.p. TESLA Pardubice na bázi tuzemské součástkové základny a postupně budován od roku 1985. Systém byl doplňován komponenty n.p. TESLA Přelouč – kapesními radiostanicemi PR37 a směrovými VAM.
Pro tento nový systém byla vyvinuta nová, takzvaná trojková řada radiostanic. Nejčastěji používanými spojovacími prostředky SNB se tak stala přenosná PR31, ruční PR37 a mobilní VR31. Významnou změnou v komunikaci bylo zařazení maskovačů do hovorové cesty. Maskovač zabezpečoval hovor proti nekvalifikovanému odposlechu na principu kmitočtové inverze hovorového pásma. Přenosné radiostanice byly vybaveny obvody tzv. ekonomizéru provozu, který podstatným způsobem snižoval odběr stanice v době pohotovostního příjmu. Systém umožňoval propojení hovoru telefonního účastníka do simplexní radiové sítě za pomoci obvodu automatického klíčování základnové stanice (VOX).
Další novinkou bylo zavedení identifikace jednotlivce obsluhujícího radiostanici technickým prostředkem (klíčem), kterým se zároveň stanice zapínala. V praxi to znamenalo že každý příslušník s oprávněním používat radiostanici byl vybaven autentickým klíčem a dále nezáleželo na tom jaká radiostanice mu byla přidělena. Služba v operačním středisku lokální sítě tedy vždy věděla kdo a z jaké složky je u stanice. Při zaklíčování (zahájení hovoru) byl vyslán krátký datový „telegram“, který obsahoval 6ti místné identifikační číslo uživatele a zároveň na monitoru v operačním středisku byl tento údaj zobrazen. Služba tak mohla vizuálně kontrolovat provoz v radiové síti a údaj o každé relaci (hovoru) byl zaznamenáván. V celém rezortu MV byl zaveden jednotný systém umožňující rychlé určení teritoriální a funkční příslušnosti obsluhy radiostanice. Systém jednotného číslování byl rozpracován až do skupin a oddělení na stupni Okresní správa SNB a v rámci Hlavní správy Pohraniční stráže a ostrahy státních hranic až do stupně rota PS. O tom do jaké míry, nebo zda vůbec byl N-VKV systém MV zaveden u PS zatím nejsou přesnější informace.
Telegramy se ale hodily i k další užitečné funkci systému a to k přenosu kódů typické činnosti (KTČ) a signálu nouze. Tyto kódy tvořily dvě dekadické číslice 00 až 99 připojené k identifikačnímu číslu, telegram měl tedy celkem 8 číselných pozic. Číslo kódu se nastavovalo tlačítkovou číselnicí radiostanice a před odesláním bylo pro kontrolu zobrazovalo na displeji. Prvních přibližně 20 kódů mělo v krajských sítích přiřazený překlad a bylo využíváno pro běžná služební hlášení, jako například nástup a ukončení služby, obsazení úseku, zadržení pachatele, nebo žádost o posilu. Zbytek kódů mohl sloužit k předání zprávy o libovolné dohodnuté činnosti. Některé KTČ měly celostátní platnost, například vysláním kódů z řady 61-79 bylo možno prověřit spojení s velkou základnovou stanicí (SPOJTEST VZR), která na signál automaticky odpověděla. Kód 59 byl pokynem pro operačního k propojení hovoru z radiostanice do telefonní sítě MV.
Nouzový signál byl vysílán v telegramu na pozici kódu typické činnosti a byl tvořen dvěma hexadecimálními číslicemi FF. Z tohoto důvodu jej nebylo možno zadat na klávesnici, což by ani v krizové situaci nebylo příliš praktické. Každá radiostanice proto měla na ovládacím panelu (nebo mikrotelefonu) zvláštní červené tlačítko NOUZE. Na tento signál malá základnová stanice operačního střediska (Obvodní oddělení VB) automaticky odpověděla třemi krátkými pípnutími, velká základnová stanice (Městská, nebo Krajská správa SNB) dávala dvojí odezvu. O pomoc volající příslušník tak měl jistotu, že záchrana dorazí. Pak se ovšem strhla mela, zvlášť v případě, že dotyčný příslušník na volání operačního neodpovídal.
Simplexní VKV systém z roku 1985 představoval ve své době vysoce účinný komunikační nástroj pro plnění úkolů bezpečnostních složek. Zcela nahrazen byl až o téměř 20 let později digitálním systémem MATRA – Tetrapol, který MV používá dodnes.
