Honit lišku jsem začal jako mladý hoch, někdy kolem 14 let, tedy přibližně v roce 1974. Toto období bylo pro Hon na lišku v Čechách zlomové, protože Ústřední Radiodílny Svazarmu v Praze – Braníku v té době začaly vyrábět jednoduché a spolehlivé přístroje pro tento sport.
Dřív se honitby odehrávaly buď s individuálně vytvořenými přijímači, které ale představovaly v té době poměrně náročnou konstruktérskou práci, nebo s primitivními, pasivními krystalkovými „honítky“ s rámovou anténou a silnými AM vysílači na „liškách“. Druhá varianta byla spíše komická, než sportovní, protože AM vysílače s potřebným výkonem pro „krystalky“ bylo nutné napájet ze sítě, čímž se možnost jejich sofistikovaného ukrytí značně omezovala …
Pojďme se ale podívat, čím na počátku sedmdesátých let ÚRD Svazarmu obšťastnily liškaře.
Nejprve se podívejme na vysílač. Robustní plechová skříňka z ocelového(!) plechu, obsahující tři ploché baterie a velmi jednoduchou elektroniku vydržela i velmi nelítostné zacházení, včetně našlápnutí plnou vahou těla. Ovládací prvek zde byl jediný, vypínač. Vysílač pracoval na krystalem řízeném kmitočtu v pásmu 80m a po zapnutí trvale vysílal přerušovanou nosnou vlnu s různou rychlostí přerušování
(„tečky“ nebo „čárky“). Za anténu sloužilo cca 6m flexo vodiče černé barvy, stejným prvkem byla realizována i protiváha k roztažení po zemi. Připojení – obyčejné banánky. Díky těmto vlastnostem bylo možné vysílač v běžném terénu zamaskovat tak, že nebyl vidět ani z jednotek metrů. Spotřeba vysílače byla poměrně malá a ploché baterie tak mnohdy ve vysílači dříve „vytekly“ degradací zinkových kalíšků, než je vysílač stihl vybít.
Součástí této soupravy byly i přijímače. Opět se jednalo o velmi jednoduchou konstrukci, přímosměšující přijímač, založený na transistorech OC170 a kruhovém směšovači ze čtyř diod OA9. Anténou byla feritová tyčka pro běžné rozhlasové přijímače, kombinovaná se všesměrovou anténou, vyráběnou z výpletového drátu pro bicykly. Kombinací těchto antén bylo možno získat směrový diagram „osmičku“ pro přesné zaměření směru (pouze feritová anténa) a „kardioidu“ pro hrubé určení směru. Přes minimalistický návrh byly směrové vlastnosti antén výborné.
K ladění přijímače postačovalo, vzhledem k jeho úzkopásmovosti, pouze ladit oscilátor. A zde byl první kámen úrazu, zde použité malé ladicí kondenzátory pro kapesní přijímače postrádaly mechanickou podporu ladicí osy, vylamovaly se, chrastily a samovolně rozlaďovaly.
Zbytek přijímače byl již jen NF zesilovač, jehož citlivostí byla řízena i celková citlivost přijímače. Jako sluchátka posloužila klasická, prověřená a odolná vysokoohmová sluchátka TESLA. Napájení opět plochou baterií, která, vzhledem k odběru přijímače vystačila na dlouhou řadu závodů, takže méně pečlivým uživatelům přijimače opět často do přijímače „vytekla“.
Z těchto komponent byla sestavována „souprava“ do kufříku od RF-11, dva vysílače a pět přijímačů. Souprava byla distribuována na úroveň okresů, takže prakticky jakýkoli radioklub měl možnost si s ní užít švandy do sytosti. Tehdy to ještě byl Hon na lišku pro radost, ne vrcholový ROB či ARDF se všemi nechutnostmi vrcholového sportu.
Příště se podíváme, jak se vyvinula produkce ÚRD dál a co pak vyráběly nové podniky Radiotechnika a Elektronika …
